Stopadesáta báseň o podzimu

Tolik pádů
a tolik ticha bez konce

A tolik nevídané lsti

Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá

Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima

A vítr v listí šelestí
1984

 

 

Podzim s mrtvým jestřábem

Krajina v mlhách Podzim hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát
1984

 

 

Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
1984

 

 

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je
1984

 

 

c Božena Skácelová 1997, vydalo nakladatelství Blok v Brně v spolupraci se Společností Jana Skácela roku 1996